Jak jsem konečně překonala fenomén hodné holky

Ani byste nevěřili, jak moc se může člověk cítit zvláštně, když se snaží napsat první větu prvního příspěvku na svůj nový blog. Ani nespočítám kolikrát jsem něco napsala a poté hned smazala s myšlenkou: Tak to je fakt divný. Ale ... nechce se mi trávit dvě hodiny jen nad první větou, tak mi můj nepoetický úvod prosím odpusťte.

Rozhodla jsem se pro založení blogu hlavně z toho důvodu, že chci všem lidem, které mám ráda, ukázat střípky ze svého života za velkou louží. I když jsem stále ještě doma, v České republice, na svém bytě v Brně, tak už teď dopředu vím, že nebudu mít možnost každému z vás odděleně vyprávět, jak jsem se daný den měla, nebo co jsem v Americe zažila nového. Já osobně to vnímám, jako bych psala dopis, akorát je online a má k němu přístup celý svět. No a teď se pojďme vrátit na úplný začátek, protože mnozí z vás vlastně neví, jak jsem se k myšlence odjet pryč vůbec dostala.

Celý ten nápad odjet někam hodně daleko od všeho co mám, znám, miluju a umím, přišel do mého života docela nečekaně. Oproti ostatním holkám, které se rozhodly stát se au pair, jsem asi jedna z mála, u které motivací k odjezdu nebyla celoživotní touha cestovat po Americe a zažít jaké to je žit v svobodné zemi, kde každý žije svůj luxusní život na jachtě s kaviárem a sektem v ruce, ale prostá myšlenka:

"Nevím co se svým životem, nejsem šťastná, co budu kurva dělat?".

Myslím, že takový pocit si zažil asi každý, takže věřím, že v tomhle ohledu u vás najdu pochopení.

Když se mě moje kamarádka Berča v únoru roku 2020 zeptala, zda bych jí nechtěla nahradit v její současné host-rodině, protože se chce vrátit domů, nebylo to pro mě jednoduché rozhodování. V této době jsem moc dobře věděla, že nejsem spokojená s tím, kde ve svém životě jsem a cítila jsem, že potřebuju jakoukoliv změnu, takže taková nabídka by byla přece úplná tutovka. Jenže ... já jsem člověk, který nejvíc ze všeho v životě bojuje hlavně sám se sebou. Možná si to mnozí z vás ani nemyslí, ale věřte mi, že v tom případě mě prostě tak moc dobře neznáte. Celý život mi dělalo velké problémy poslouchat sama svůj vnitřní hlas a rozhodovat se podle toho, jak to opravdu chci já a neřešit názor ostatních. Dlouhodobě byl pro mě tlak, který na mě vyvíjelo okolí (ve valné většině případů se jednalo jen o moji představu, jak bude kdokoliv reagovat) silnější, než moje osobní touhy a hlavně potřeby. Je to takový ten fenomén hodné holky, kdy už jen z představy, že by člověk udělal něco jinak, než se očekává, přichází pomyslný trest. No a v momentě, kdy mě už moje vlastní tělo dávalo velmi silně najevo, že upozaďuji svoji duši, nezbývalo mi nic jiného, než se konečně rozhodnout sama podle sebe a byla to pro mě jedna z nejtěžších věcí na světě. Bojovat sám proti sobě je totiž peklo.

Každý týden jsem si sepisovala seznam bodů pro a bodů proti. Zezačátku byl seznam plný mínusů, patřilo tam téměř všechno. I věci jako: Co si o tom pomyslí táta? nebo Co mi na to řeknou ve škole?. Jenže jak šel čas a já jsem stále víc a víc poslouchala svoje srdce, všechna proti z mého seznamu zmizela. Teda téměř. Momentálně se tam nachází už jen vzdálenost od Martina. Ale v tomhle případě věřím v to, že rok uteče jako voda a pokud se mají dva lidi opravdu rádi, tak ani vzdálenost nebude překážka. A vedle jediné věci v mínusové části je dnes nespočet bodů proč ANO, takže rozhodnutí bylo jasné.

Ještě předtím, než jsem se dostala do fáze, kdy mám konečně schválená víza a za 14 dní odlétám, mě čekala dlouhá roční cesta plná mnoho překážek. Nikdo přece na začátku roku 2020 nepočítal s tím, že přijde celosvětová pandemie a plány nás všech se rapidně změní. K tomu se ale určitě brzo dostaneme a ráda vám všechno povyprávím.

Pevně doufám, že se vám budou moje příspěvky líbit a budou vás bavit. Pod každým příspěvkem máte možnost napsat komentář a budu moc ráda, když mi tu zanecháte jakoukoliv odezvu, ať už svůj názor, pocity, pozdrav a nebo jakýkoliv dotaz. Určitě by mi bylo moc smutno, kdyby mi na dopis nedošla žádná odpověď, obzvlášť když ten dopis posílám tolika lidem!

Edit: Pro přidávání komentářů stačí dole pod příspěvkem kliknout na Zadejte svůj komentář... poté pod šipečkou zvolit Název/adresa URL, kde do kolonky název zadáte své jméno/přezdívku a kliknete na pokračovat. (Osobně doporučuji nezadávat své celé jméno, ale pouze křestní a nebo přezdívku.) Pak už konečně můžete začít psát komentář a na závěr už jen zmáčknout tlačítko PUBLIKOVAT.