Moje trnitá cesta do USA

Když už jste se dozvěděli důvody, proč jsem se rozhodla odjet pryč, ráda bych Vám taky popsala cestu, kterou jsem musela od svého rozhodnutí do dnešního dne podstoupit. Můžete pak sami posoudit, zda byste přes tolik překážek stejně jako já vytrvali, nebo byste to už dávno vzdali.

Když jsem své rozhodnutí přibližně na konci února 2020 oznámila host-rodině, čekalo nás několik společných video hovorů, probírání detailů, nastolení pravidel a celkově řešení, co od toho vlastně očekáváme. Je to takové vzájemné oťukávání, aby si obě strany byly jisté, že celý ten společný rok pro ně bude příjemným zážitkem a ne utrpením. Určitě by to pro mě byl úplně jiný pocit seznamovat se tímto způsobem s rodinou, o které bych dopředu vůbec nic nevěděla, ale protože jejich předchozí au pair byla má kamarádka, bylo všechno mnohem snazší. Stačilo prostě jen přežít pár trapných otázek typu "Jak se cítíš ohledně uklízení zvratek?" nebo "Jak bys vyřešila, kdyby děti začaly mít hysterický záchvat v obchodě?". Ty otázky samy o sobě nejsou trapný, jen je trapný je zodpovídat, že jo. Co na to máte asi tak říct? Čeká se snad odpověď typu "Uklízet blitky je moje nejoblíbenější činnost" nebo "Vůbec žádný problém, vlastní blitky uklízím pořád"? Existuje na tohle vůbec nějaká normální odpověď? Asi se jim moje reakce "No, tak nějak bych to asi přežila" musela líbit, protože jsme po krátkém čase začali řešit i termín odletu a následovalo hodně papírování a shánění potřebných dokumentů. Pro představu to bylo třeba potvrzení zdravotního stavu od lékaře, osobní doporučení od bývalého zaměstnavatele, osobní doporučení od přátel, výpis z trestního rejstříku, doložení odpracovaných hodin s dětmi atd.

Původní termín odletu byl domluven na začátek července. V té době se o koronaviru ještě téměř nic nevědělo a faktem je, že za pouhých pár týdnů mi pandemie zhatila všechny plány a představy o tom, jak můj rok 2020 bude vypadat. Vlastně.. nejenom pandemie. I když hranice byly od poloviny března zavřené, všechno bylo online, ven se nesmělo, tak jsme pořád s Danielou (maminka host-rodiny) spoléhaly na to, že v červenci odletím, protože se situace za pár týdnů přece už musí vrátit do normálu a nemůžeme takhle živořit až do září. Haha. Člověk míní, bůh mění, ale já jsem se té myšlenky i přes všechny překážky nevzdávala a zařídila jsem v průběhu jednoho měsíce všechny potřebné dokumenty pro agenturu. Stále jsem naivně věřila v to, že na začátku července letím pryč a adios Česká republiko! To jsem ještě netušila, co všechno mám teprve před sebou.

( Krásné jarní karanténní dny v Brně)

Už už jsem pomalu plánovala kdy začnu balit kufry, když jsem byla se strašnou bolestí v břiše 29. května odvezena árem do soukromé kliniky v Brně, kde jsem si dobrých pár dní poležela s podezřením na zánět slepého střeva. Prosím vás... nevěřte lidem každé slovo, a to ani, když mají bílý plášť, tváří se strašně důležitě a jsou to doktoři. Nestojí to za to. Když jsem už druhý den ležela v nemocničním pokoji, nadopovaná kapačkou a léky na bolest (ta přesto nijak neodcházela), doktoři mi oznámili, že mě další den propustí domů, protože se při pozorování nic neprokázalo. Ráda bych podotkla, že zamnou za celou dobu přišel jednou za den doktor, který mi jen promačkal břicho a na žádné další vyšetření mě od příjmu jinak nevzali. Nebudu tvrdit, že mě nemrzí, když mi někteří z vás nevěřili, že mi něco opravdu je a mysleli si, že je to psychosomatického původu, ale i já sama jsem si už začala připadat jako totální idiot a jen co mi bolest na pět minut odešla už jsem přemýšlela nad tím, zda jsem si to přece jenom nevymyslela. No... nevymyslela jsem si vůbec nic. V průběhu třetí noci jsem co hodinu vyzváněla sestru, že chci prášky na bolest. To bylo to pro doktory asi konečně znamení, že něco není v pořádku a hned brzo ráno mě přišel navštívit pan primář a sám osobně mě odvezl na CT. Celou dobu se moc usmíval, říkal mi jak to bude dobrý a že to určitě nic není a následně mi výsledek vyšetření oznámil slovy: "Vypadá to, že vám tam praskla cysta". Moc dobře museli vědět, že primárně se o cystu nejedná, ale i tak všichni pokračovali v té své pozitivní habaďůře. Celá ta situace byla ještě složitější o to, že mě v ten moment, co zjistili, že evidentně zanedbali péči o pacienta, okamžitě odepsali ze svého systému a zavolali přepravní službu. Ta mě po dvou hodinách čekání odvezla do fakultní nemocnice na urgentní příjem, ale nikdo nikoho samozřejmě nekontaktoval a já jsem byla zapsána klasicky, jako bych se tam dostala sama autem a těch několik posledních dní na nemocničním lůžku se vlastně vůbec nestalo. Po pětiminutové prohlídce na gynekologické ambulanci mi byla konečně stanovena správná diagnóza. Jednalo se o dvojitou torzi pravého vaječníku, jehož stav se lékaři dozví až na sále, kam jsem okamžitě jela, protože jsem už pár dní nic nejedla. Všechno byl takový fičák, že mě sotva nechali zavolat Martinovi a mamce. Po operaci jsem nemohla několik dní pořádně fungovat a čekaly mě kontrolní prohlídky, navíc mě pravidelně bolel vaječník, takže červnový termín odletu byl zrušen a přesunut na v té době neznámo kdy.

Když už to začalo vypadat zase dobře a kontrolní prohlídky byly v pořádku, přišla konečná. Trump v polovině června zastavil do konce roku 2020 vydávání víz. Tak nějak se tomu nemůžeme divit, když v Evropě byly hranice taky dlouhodobě zavřené, ale rozhodně to pro mě bylo velkým zklamáním a vyhlídka do budoucna na nějakou změnu byla téměř nulová.

Abych se aspoň trochu zabavila a přivedla na jiné myšlenky, našla jsem si brigádu v jedné kavárně, přímo v centru Brna. Já mám všeobecně dost štěstí na setkání s blbci a tohle byl opět zářný příklad toho, kdy jsem několik měsíců v kuse v rámci pracovní doby měla možnost terapeutických sezení a trénovala jsem si úctu vůči autoritám. Kávu mě paní majitelka dělat nenaučila a tak jsem se jako profesionální baristka učila přípravu kávy z videí na youtube. Když pak jednou přišel někdo, že nechce klasické latté, ale macchiato a nebo flat white, tak to jsem byla úplně hotová a natajno jsem si pod pultem hledala obrázky, jak něco takového vůbec vypadá. Nakonec jsem se to všechno stejně musela naučit, protože jsem díky bohu byla v závěru v kavárně často sama. Občas to ale vypadalo i tak, že jsem měla chuť paní majitelku přetáhnout šálkem kávy po hlavě.

(Jednou začas to vypadalo i dobře)

Nepochopte mě špatně, ať si myslíte co chcete, tak já zvládám hodně situací, ale to byste si museli sami zažít. Paní majitelka byla totiž schopná pro výdělek udělat úplně všechno. Jídlo smí být v kavárnách prodáváno maximálně 48 hodin od uvaření, tady se klasicky prodávalo 7 dní v kuse, dokud úplně nezezelenalo nebo neoschlo natolik, že by to bylo příliš okaté. Věci co už opravdu nešly prodat mi potom nutila domů. Přece se to nevyhodí. Protože jsme se s Martinem báli jíst něco, u čeho nikdy nevíte, jak staré to je, pravidelně jsme všechno vyhazovali a u čeho jsem si byla stoprocentně jistá, že je ještě v pořádku jsme rozdali bezdomovcům. Jednou se mi dokonce pochlubila, jak se jí ráno v kuchyni podařilo nechtěně šlápnout do quiche, který si postavila na zem, aby co nejrychleji na studených kachličkách vychladnul a následně ho celý  naplácala zpátky do formy a na cateringu řekla, že se jí na to něco převrhlo při převozu. Je potřeba zmiňovat, že ta zem musela být úplně nechutně špinavá? A protože výplatu dostat chcete, tak se jen trapně usmějete a snažíte se tvářit, jak moc jste na její nápad pyšní, jak úžasně to vyřešila. Za devadesát korun na hodinu bez dýšek (protože je korona a "nemá z čeho platit dýška" ??!?!) jsem se pravidelně stávala kuchařkou, pekařkou i uklízečkou. A když se blížil termín hygieny, tak jí chodil vypomáhat dokonce Martin a asi třináct hodin v kuse jsme všechno v kuchyni balili do igelitových sáčků, včetně lžiček, vařeček, hrnců i radiátorů. Prošlé jídlo se na ten jeden den kontroly odneslo do tajných sklepů, kam hygienička neměla přístup a další den se to zase hezky všechno nosilo zpátky do lednic. Mňamka.

Takových historek bych z této kavárny měla ještě milion.... V každém případě to pro mě byla velká škola života a minimálně mě to naučilo, jak správně a rychle odmrazit tři lednice a dva mrazáky a přitom stíhat obsloužit zákazníky. 

Po době plné divnosti přišla konečně první pozitivní zpráva. Na začátku srpna byl všem au pairkám zaslán e-mail z agentury, že máme možnost žádat o víza v rámci dvou nově určených výjimek. Jednou z nich byla výjimka pro rodiny, kde alespoň jeden člen pracuje v boji proti koronaviru a druhá byla výjimka pro rodiny s dětmi, které mají speciální potřeby. Tatínek mé host-rodiny pracuje ve firmě, která vyvíjí technologie pro detekci koronaviru a protože je Daniela původem češka, jejich děti jsou bilingvální. Rozhodli jsme se tedy zkusit získat víza v rámci těchto obou výjimek najednou. Za jeden týden jsme společně s Danielou sehnaly a zařídily všechny potřebné dokumenty a byly jsme plné pozitivismu, protože dvě výjimky najednou.. to musí klapnout!

Pohovor na víza proběhl 10. 8. 2020 a bylo to několik opravdu úmorných hodin. Při vstupu na Americkou ambasádu vám totiž odeberou veškerá elektronická zařízení a velká zavazadla, takže pokud s sebou nemáte knížku, jste namydlení. Já jsem to věděla dopředu, ale říkala jsem si, jak bude úžasné strávit několik hodin jen sama se sebou. Konečně možnost přemýšlet a prožít chvíli klidu v oáze fantazie. To byl zase nápad! Byla jsem tak v nervu, že jsem se maximálně zmohla na to, číst si dokola všechny doporučující dopisy a  okousat si ret i všechny nehty. Do poslední chvíle vůbec nevíte na čem jste. Nejdřív vás vyvolají do prvního okýnka, kde odevzdáte pár dokumentů, pas a vízovou fotografii, po hodině přijde další výzva k druhému okénku, kde se na vás při odebírání otisku pán strašně hezky usmívá a na závěr přichází poslední okýnko - pohovor s úřednicí v angličtině. Netrvalo to moc dlouho, paní si jen krátce prošla mé doporučující dopisy, na chvíli někam odešla a když se vrátila, tak mi podala papír a s americkým úsměvem od ucha k uchu mi mile oznámila, že má víza jsou zamítnuta, protože se na nás ani jedna z výjimek nevztahuje. V tu dobu ještě nikdo nevěděl, že bojem proti koronaviru je myšlena jen přední linie a bilingualita se na výjimku speciálních potřeb taky nevztahuje. Určitě nemusím popisovat jak moc jsem byla zklamaná a nasraná. Všichni jsme do toho dali tolik energie, peněz i času, věřili jsme, že to vyjde a najednou to nic neznamená. Přitom jsem s sebou měla tolik doporučujících dopisů (od zaměstnavatele host-otce, vyjádření lékaře obou dětí, doporučení na schválení od kongresu, doporučení od agentury atd.) a stejně mi to bylo k ničemu.

Nastalo pro mě období vnitřního chaosu. Jestli jsem v únoru netušila co chci dělat se svým životem, tak teď to bylo mnohonásobně horší. A i když pak v říjnu přišla informace o tom, že je možnost žádat na další výjimku, protože v Kalifornii proběhl soud proti Trumpově zákazu vydávání víz, rovnou jsme to společně s Danielou zamítly. Byla to sice taková malá naděje v době plné černa, ale nikdo na tuto výjimku zatím neprošel a informace z agentury byla, že ve většině případech byla žádost zamítnuta a pouze u tří děvčat z celé Evropy byla žádost pozastavena a čeká se na vyjádření.

Podzim vystřídala zima a brigádu v kavárně vystřídala brigáda v call centru. S paní majitelkou to už opravdu nešlo vydržet, takže jsem si naštěstí (těsně před opětovným zavřením kaváren) našla brigádu, ve které jsem byla docela spokojená. Měla jsem fajn platové ohodnocení a navíc jsem se tam každý den něco nového naučila. Dřív jsem byla schopná psát jakýkoliv oficiální e-mail minimálně hodinu, protože jsem z toho byla tak v nervu, že jsem nebyla schopná ani složit normální větu. Většinou jsem to nakonec stejně vyřešila tak, že jsem zavolala mámě, aby mi nadiktovala, jak to mám napsat. Tak teď s tím už opravdu problém nemám a e-maily píšu levou zadní. No a o falešné komunikaci s lidmi, kteří na vás řvou, že jim balíček nedorazil včas ani nemluvě. Protože na mě začaly opravdu hodně dopadat všechny ty negativní zprávy ohledně covidu, rozhodla jsem se zrušit si facebook. To je ta věc, kterou uděláte pro svoje dobro, aby vám bylo líp, což se v závěru stejně nestane a ještě to nakonec má negativní účinky, což brzo pochopíte. Pomalu a jistě se blížil konec roku, Vánoce jsem strávila společně s Martinem u taťky i mamky a ještě ani nebyl Vánocům konec a už jsme byli na cestě do Brna, protože se můj spolubydlící na bytě odstěhoval pryč a já jsem se konečně po dvou letech přestěhovala do pokoje, který má větší rozměr než 2 na 3 metry.

(Vánoce 2020 s Marťou)

Jestli jste si mysleli, že s příchodem ledna 2021 bylo opět povoleno žádat o víza, tak jste stejně naivní, jako já. Samozřejmě, že přišlo prodloužení a to dokonce až do konce března 2021. Nemá ani smysl popisovat, jak moc frustrovaná, demotivovaná a zklamaná jsem byla a protože jsem nechtěla mít pocit, že jsem na to sama, rozhodla jsem se obnovit si facebook a poprvé od října zkusit kontaktovat všechny slečny, se kterými jsem od začátku pandemie byla ohledně au pair programu v USA v kontaktu. Byla jsem přesvědčená o tom, že si společně vylejeme srdíčka, jak nespravedlivý ten svět je a jak dlouho ještě my chudinky budeme muset čekat.

Po tom všem, co jsem za rok 2020 zažila, mě už ani neudivilo, že za tu dobu, co jsem si zrušila facebook, se situace vyvinula úplně jinak a všechny ty slečny se už do Ameriky dostaly právě díky té výjimce, kterou jsme se s Danielou dobrovolně rozhodly nepokoušet. Jak ironické, ale přitom pro mě totálně ikonické. Velice rychle jsem se ve všem zorientovala, vyzvídala jsem jak jen to šlo (stoprocentně jsem jim už musela lézt na nervy) a všechny dostupné informace jsem zaslala Daniele a hodně rázně jsem dala najevo, že tentokrát to chci opravdu zkusit znova, i kdyby to nevyšlo. Strašně moc jsem si přála ta víza dostat a konečně si začít plnit svůj sen utéct od všeho co znám, abych si psychicky odpočinula. Přitom jsem se pořád snažila mít záložní plán. Nejvíc mě uklidňovalo to, že jsem se rozhodla přerušit školu i v případě, kdybych do Ameriky neodjela, ale ten odjezd už pak přišel jen jako taková třešnička na dortu.

To bych nebyla já, kdyby všechno zařizování nového pohovoru na ambasádě probíhalo hladce. Nejdřív mi DHL oznámilo, že důležité papíry dorazí ve čtvrtek večer, takže jsem ranní čtvrteční pohovor zrušila a přeobjednala na pondělí, papíry nakonec samozřejmě dorazily ve středu ráno. V pátek v poledne mi pak volali z ambasády, že jim v systému chybí moje online vyplněná přihláška na víza, tak abych si ji laskavě vyplnila a mám na to čas pouze do 14:30. Protože mi s tím vším pomáhala Daniela, tak jsem jí chudáka budila, když měla zrovna tři ráno (posun času oproti česku je momentálně -8h), já jsem byla úplně ve stresu, protože fakt netuším, jaktože nemají v systému něco, co tam mít mají. No a nakonec mi v 14:15 zavolali znovu s tím, že "Už se mi to tu nějak náhodou objevilo". Takže jsem se celou tu dobu stresovala úplně zbytečně. 

V pondělí 1. 2. 2021 konečně proběhl úspěšný pohovor a mně po roce trápení konečně spadl kámen ze srdce, protože teď už se věci budou posouvat jen kupředu.

(V Praze jsem si kromě návštěvy ambasády udělala i procházku.)

Krásnou tečkou na závěr všeho bylo, když jsem si v Praze ve středu 3. 2. konečně vyzvedla vyhotovená víza, vrátila se po úmorné čtyřhodinové jízdě vlakem s respirátorem na puse do Brna a tam jsem zjistila, že mi ve vízu udělali chybu a další den jsem si opět musela udělat výlet na ambasádu. Nechci se pořád opakovat s tím, že jsem byla nasraná, ale byla jsem NASRANÁ. 

Já už jen doufám, že už jsem si vybrala všechnu smůlu a po zbytek pobytu v ČR a odletu mě nečeká zase nějaké milé překvapení. Kdyby jo, tak se nemusíte bát, budu vás o tom určitě brzo informovat.