Poslední dny a vzhůru do nebes

Určitě jste si museli všimnout, že od mého posledního příspěvku uběhla docela dlouhá doba. Na začátku se hodí zmínit, že se o mě rozhodně nemusíte bát. Dorazila jsem do Ameriky, přesněji do města Salt Lake City, do státu Utah, v pořádku. Nikdo mě neunesl ani nerozprodal mé vnitřnosti, jsem živá a zdravá, akorát mi nějakou dobu trvalo donutit se napsat další článek. Hlavní důvod je ten, že jsem veškerou svoji energii vkládala do zvykání si na nové prostředí. Přece jenom příjezd do cizí země, do baráku k lidem, které jsem předtím nikdy neviděla, téměř 9000 km od domova a bez jediného kamaráda v okolí je trochu vyčerpávající. Všechno pro mě bylo nové a neznámé. Kupříkladu - věděli jste, že v Americe jsou všechna auta typu automat? Pár dní mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že pravou rukou můžu v pohodě pít sodu (tak se tady říká všemu pití co obsahuje bublinky) nebo držet telefon s navigací. A co třeba fakt, že pěticentová mince je větší než deseticentová? Kdo se v tom má vyznat? No a nebo, že je tu u každého semaforu cedulka "Při odbočení vlevo dej přednost protijedoucímu autu". Dokážete si takové značky představit u nás? Američani jsou totiž buď neuvěřitelně chytrý, nebo neuvěřitelně líný (v závěru to může být upřímně i kombinace obou variant). Co šlo to si zjednodušili. Tady si nemusíte pamatovat dvě stě různých symbolů a značek. Všechno si totiž jednoduše přečtete a máte tak víc času se pořádně soustředit na bezpečnost. A musím uznat, že to jejich zjednodušování není vůbec špatný nápad a možná bychom si v tomto ohledu od nich mohli vzít příklad.

Jinak jsou tu všechna auta dvakrát větší než u nás, silnice i baráky taky, vzdálenost určují v mílích, boty mají maximálně do velikosti 12, místo kilogramů používají libry, na červenou můžete odbočit doprava, dálnice mají klidně až 8 pruhů jedním směrem, uprostřed městských silnic mají prostřední žlutý pruh na odbočení doleva a jezdí se v něm obousměrně, často se tu stravují v fastfoodech, matrace jsou vysoké asi 40 cm, pití mají zásadně plné ledu, slunce tu paří dvacetkrát víc než u nás a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Všeobecně jsou to jen maličkosti, ale když je těch maličkostí tolik, tak dá docela zabrat všechno pochopit a navyknout si. Naštěstí jsem si za ten měsíc co jsem tu už na většinu věcí zvykla a tak jsem konečně získala dostatek energie na pokračování v psaní. 

Než se však naplno pustím k popisování nových zážitků z USA, chtěla bych se ještě vrátit k posledním dnům před mým odletem a taky k tomu, jak probíhala moje cesta.

Úplně první věc kterou jsem po získání víz musela začít rychle řešit, bylo přerušení studia na univerzitě. A že to byl teda boj. Upřímně se mi o této části nechce zdlouhavě rozepisovat, protože bych nerada někoho slovně napadala a taky jsem ráda, že už je to všechno vyřešené a nemusím se k tomu vracet. Popíšu vám to tedy ve zkratce. Musela jsem hodně bojovat za to, aby mi bylo umožněno přerušit studium a protože reakce vedoucího katedry nebyla úplně vhodná, v jeden moment jsem byla dokonce přesvědčená o tom, že pokud z jejich strany nepřijde žádný ústupek, namísto přerušení studium ukončím. Naštěstí byl názor studijní proděkanky velice odlišný a vyšla mi vstříc, za což jsem jí vděčná, protože mě tím zbavila dalšího případného zbytečného stresu. V závěru ale moc dobře vím, že i tak jsem neměla stejné podmínky jako jiní studenti, kteří přerušili studium ve stejnou dobu jako já. Nemá smysl se k tomu moc vyjadřovat, každopádně v mých očích se krásně dotváří obrázek o této instituci a nemyslím si, že bych se do ní po návratu domů chtěla ještě vrátit. Co z toho ale nakonec vyšlo jako pozitivní je, že mám možnost se rozhodnout a kdyby mi přece jenom hráblo a chtěla bych tam zpátky, tak ta možnost je stále na stole. Teď už ale zpět k podstatnější části mého vyprávění.

Všichni určitě moc dobře víte, že od 1. března 2021 se v České republice zavedl zákaz cestování mezi okresy. A právě v sobotu, neděli a toto pověstné první březnové pondělí jsem se měla stěhovat z brněnského bytu. Nezbývalo mi nic jiného než postupně přizpůsobovat plány situaci a připravovat se na všechny možné nejhorší scénáře. V závěru to nešlo vymyslet jinak, než že jsme museli stihnout přejezd již v průběhu neděle a až do odletu zůstat v Chrudimi. Naštěstí jsem měla toho nejúžasnějšího pomocníka Marťu, který semnou za sobotní odpoledne a brzké nedělní ráno zvládl všechny mé krámy zabalit, zahrát si s nimi tetris při skládání do auta, převést je a znovu vyložit. Auto úplně přetékalo a to jsme už jednu várku zvládli převést předchozí den k Martinovi na byt, aby můj nábytek a elektronika našly do mého návratu alespoň nějaké využití. Pro představu přikládám fotografii nacpaného lahváče (pro méně znalé, lahváč je odborný název pro Milanovo lahvově zelené auto, jinak taktéž řečeno jako PUP).

Lahváč a moje harampádí

Myslela jsem si, že budu hodně smutná, že opouštím byt, ve kterém jsem téměř dva roky žila, ale na závěr to byla úleva moct se konečně vystěhovat z místa, které v některých dnech připomínalo víc plynovou komoru než obytný prostor, a to bohužel bez vtipu. Měli jsme totiž problém s odsáváním spalin z karmy a plynového vařiče, takže v bytě nonstop něco smrdělo a poslední měsíc neustále pípal hlásič oxidu uhelnatého. Pokud o oxidu uhelnatém nic nevíte, velice doporučuju pro pochopení závažnosti této problematiky samostudium, třeba na wikipedii.

Naposledy jsem šťastně zamávala ulici Bratislavská (což je velice slavné romské ghetto, kterého jsem byla nějakou dobu, díky pozici bydliště součástí) a vyrazili jsme na cestu. Jsem moc vděčná, že vše nakonec proběhlo tak jak proběhlo. Stěhování jsme zvládli levou zadní a následovalo pár odpočinkových, ale zároveň i chaotických dní před odletem, ve kterých jsem zařídila poslední nezbytnosti, jako například mezinárodní řidičák, zabalení kufrů, nebo PCR test starý maximálně 72 hodin před vstupem do USA. Myslím, že to byly moc hezké poslední dny, které jsem strávila s mamkou a Milanem a dvakrát jsem se zajela podívat i za tátou a Lenkou. Bohužel jsem kvůli zhoršující se covidové situaci a zákazu přejezdu mezi okresy mohla babičce s Jirkou a dědovi s Janou akorát zavolat. 

Jenže ono všechno nebylo úplně sluníčkové, kdyby ano, tak to není můj život. Já jsem totiž v rámci vzpomínání na všechny události téměř zapomněla zmínit, že jsem si ještě stihla zažít další dramatickou situaci. Tři dny před odletem jsem si totiž zablokovala záda. To si tak po sprše a umytí vlasů přijdete do pokoje a uzřete na poličce své sestry sprej na rozčesávání vlasů. Samozřejmě ho použijete, protože si nechcete při rozčesávání vytrhat všechny své nádherné kadeře. Stříkáte ho na sebe horem dolem a zatím co malá část spreje dopadá na vaše vlasy, většina pádí krásně na zem a zanechává po sobě mastný potah na podlaze. Po nějakém čase zazvoní pošťačka a chce vidět vaši občanku, tak pelášíte jak zajíc, pomalu rychlostí světla a najednou se sklouznete a abyste si nerozbili frňák, tak sebou rychle škubnete dopředu, no a za pět minut se nemůžete ani pohnout. Řekněte mi, komu jinému se může něco takového stát?  Byla to přesně ta bolest, u které s každým pohybem řvete a zakousáváte se do čehokoliv, co je zrovna ve vaší blízkosti. Teď se tomu už můžu akorát tak smát, ale v ten moment jsem byla přesvědčená o tom, že zůstávám doma a celá Amerika se ruší. Záda naštěstí po dvou dnech braní prášku na bolest v kombinaci s prášky na uvolnění svalů, nahřívacího polštářku a hodně fyzioterapeutických cvičení povolila natolik, že jsem konečně byla schopná chodit, sedět a vézt kufr. No a poslední tečkou bylo, že mi dopravní společnost změnila let do Salt Lake City. Namísto letu Praha - Amsterdam - Salt Lake City mě čekala ještě jedna zastávka navíc a to Minneapolis, což by bylo úplně v pořádku, kdyby mě na tuto událost někdo upozornil alespoň zasláním e-mailu. Měla jsem štěstí, že jsem na to úplnou náhodou přišla, protože bych se jinak při odbavování kufrů a vyzvedávání letenek asi hodně divila.

Na letiště mě vezl Marťa. Letadlo odlétalo v pátek 5. března v šest hodin ráno a kvůli pravidlům dopravní společnosti KLM jsem ještě přímo na letišti musela podstoupit antigenní test a protože jsme netušili, zda nás nebudou na každém přejezdu z jednoho okresu do druhého zastavovat, dali jsme si velkou časovou rezervu. Vyjížděli jsme 6 hodin před odletem, tedy o půlnoci ze čtvrtka na pátek a naštěstí nás nikde nikdo nestavil a po necelých dvou hodinách jsme v pořádku dorazili na letiště Václava Havla v Praze. Jak už podle fotky můžete vidět, vezla jsem s sebou velký kufr na odbavení, který byl téměř prázdný, příruční zavazadlo a úplně nacpaný baťoh. Jako outfit jsem zvolila pohodlný černý rolák, který jsem sladila s černými botkami a doplnila šedými tepláky. Na závěr už stačilo dodat doplňky a to především velice vkusný respirátor typu FFP2, abych náhodou někde po cestě ještě nechytila covid.

Já odpočívajíc ve vestibulu letiště.

V hlavě mi při čekání na výsledky antigenního testu kolovalo hodně myšlenek. S představou, že bych měla pozitivní  PCR test v momentě, kdy ještě nemám zabaleno, jsem doma s rodinou a Marťou, s tím bych se ještě dokázala smířit, ale vážně nevím, jaká by byla moje reakce, kdybych měla pozitivní test až na letišti. Naštěstí jsem nic takového nemusela řešit a mohla jsem v "klidu" vstoupit za přepážku určenou pouze pro cestující, protože můj výsledek byl negativní. Mé "v klidu" si však musíte představit jako silně hýkajícího a brečícího tuleně, kterého nakonec Martin musel vysloveně poslat pryč, abych vůbec byla schopná se od něj odlepit a odejít.

Tuleň obecný

Samotná cesta a přestupy nebyly až tak hrozné, hrozné bylo to, že jsem několik prvních hodin nedokázala svůj pláč ovládat. Myslela jsem, že se asi utopím ve vlastních slzách, ale věděla jsem, že dělám něco, co potřebuju udělat sama pro sebe a i když mi bude strašně smutno a v některé momenty budu v Americe víc nešťastná než šťastná, je to pro mé dobro. A právě tohle vědomí mě nutilo pokračovat, pořád střídat nohy, táhnout kufr a dojít až k sedadlu 25C v letadle směr Amsterdam, pak se zase zvednout a znova to stejné dokola. Všichni se na mě dívali jako na exota, ale bylo mi to upřímně jedno. Nakonec jsem přestala brečet až v momentě, kdy mi na pláč nezbývala žádná energie. Celkově jsem totiž nespala už víc jak 24 hodin a protože jsem každou další minutou začala víc a víc pociťovat únavu, dala jsem si v rámci celého dvouhodinového letu z Prahy do Amsterdamu šlofíka.

Před spánkem jsem ještě stihla něco vyfotit.

V Amsterdamu jsem měla na přestup tři hodiny, ale než jsem se dostala z letadla a přešla do hlavní části letiště, měla jsem už první hodinu za sebou. Postupně jsem se dostala až do chodby blízko místa, kde jsem měla nastupovat do letadla a pohodlně jsem se usadila. Věděla jsem, že mám spoustu času a tak jsem nikam nespěchala. Dala jsem si svačinu, koukala se na seriál, koupila si pití a na gate jsem vyrazila asi 30 minut před odletem s pocitem, že jdu včas a ještě budu dlouho čekat. To jsem ale nevěděla, že semnou téměř nikdo neletí a jsem poslední chybějící cestující a čeká se na jen na mě. V letadle bylo totiž celkově asi 10 lidí a posádka nás svým počtem přesahovala minimálně dvojnásobně. Před vstupem do letadla mi ještě policista prověřil víza, testy na covid a po chvilce čekání jsem byla konečně vpuštěna do letadla. 

Pohled z mého sedadla dopředu.

Ačkoliv byl let z Amsterdamu do Minneapolis dlouhý (asi 9 hodin), tak jsme všichni měli pohodlí. Rozsadili nás tak, abychom kolem sebe měli spoustu prostoru a mohli si například lehnout. Letadlo bylo obrovské. Mělo přední část s první třídou a pak zadní část pro druhou třídu. Napříč letadlem procházely dvě uličky, podél levé i pravé stěny byla dvě sedadla a v prostřední části tři sedadla. Myslím, že tento typ letadel se používá hlavně pro zaoceánské lety, protože ani při letu do Egypta, který před několika lety trval přibližně 14 hodin, jsme tímto letadlem určitě neletěli.

¨

Postupně jsem sledovala svou polohu nad oceánem

Část letu jsem spala, část letu jsem sledovala filmy na tabletu a po zbytek času jsem chodila na toaletu a nebo si užívala rozvážené jídlo a pití. Dokonce nám rozdali sluchátka, deku a polštář a protože mi byla zima, nasadila jsem si ještě huňaté růžové ponožky. Postupně nám servírovali snídani, oběd i večeři. Na palubě dokonce fungovala wi-fi, takže jsem si mohla dopisovat s rodiči a Martinem o své poloze. Před přistáním jsem musela stihnout vyplnit formulář o tom, zda sebou v kufrech vezu nějaké jídlo. Nevěděla jsem, že Američani jsou na převoz jídla do USA tak hákliví, takže jsem toho s sebou měla docela dost a to včetně tátova česneku ze zahrádky. Začala jsem být dost nervózní a asi poslední hodinu letu jsem téměř nemohla dýchat. Představovala jsem si, jak mě okamžitě otočí a pošlou zpátky, protože s sebou vezu nepřípustné potraviny a nebo mi napálí obrovskou pokutu. Mimo česnek jsem s sebou měla ještě sušené houby, čokolády a bonbóny, takže bylo velmi pravděpodobné, že něco z toho najdou.

Když jsme všichni vystoupili z letadla, začali jsme se řadit do fronty před imigrační kontrolou. Jeden z policistů si mě na základě evropského pasu vyhlídl (docela dlouho si ho z dálky prohlížel) a nařídil mi, abych ho následovala. Předběhla jsem úplně všechny v řadě a jeho mladší kolega mě začal vyslýchat. O tomto procesu jsem věděla už dopředu a je to úplná klasika, projít tím musí každý, kdo chce vstoupit a území USA. Jenže mě měl na starosti mladý kluk, co se teprve zaučoval, takže jsme oba tápali a já moc nechápala co vlastně chce. Ještě předtím, než mi došlo, že se zaučuje jsem si myslela, že jsem podezřelá osoba, takže jsem velmi opatrně odpovídala na všechny jeho otázky. Zatím co ostatní cestující byli po pár minutách propuštěni a pokračovali ve své cestě na celní kontrolu, já jsem byla odvedená někam úplně mimo hlavní místnost. Byla jsem doslova přesvědčená o tom, že tohle je konec a jedu zpátky domů. Posadili mě do čekárny, kde za pultem se sklem sedělo asi 10 policistů a začali si prohlížet můj pas. Při čekání mě ještě přišel zkontrolovat pes, který měl za úkol vyčmuchat, zda nemá někdo v baťohu jídlo. Samozřejmě, že se posadil hned vedle mého baťohu, kde jsem ještě před pár hodinami měla bagety od mámy. Nakonec se ale vodička po vysvětlení, že jsem už všechnu svačinu snědla zasmála a odešla. Následovala další kontrola mého covid testu a asi po dvaceti minutách čekání mě konečně dali razítko do pasu a pustili mě dál. Byla jsem úplně poslední, kdo dorazil na celní kontrolu a protože celníci neměli co dělat, tak si na mě smlsli. Radši jsem dopředu přiznala veškeré jídlo v kufru, protože mi to přišlo jako lepší varianta než zapírat. Kdybych totiž tvrdila, že s sebou nic nevezu a nakonec by něco našli, pravděpodobně bych dostala dost tučnou pokutu. Česnek od táty mi v závěru bohužel zabavili. Fakt hodně doufám, že neskončil v koši a třeba si ho ten pán dal k večeři. Jinak jídlo, které je zatavené v originálním obalu je pro převoz pořádku, takže mi ho nechali. Dokonce mi nechali i sušené houby, a to asi jen proto, že jsem je dala do zavařovací sklenice, takže to vypadalo, jako koupený produkt.

Po celní kontrole ze mě spadl veškerý strach, už jsem totiž vstoupila na území USA a znamenalo to, že jsem konečně po roce tam, za co jsem tolik bojovala.  Musela jsem opět odbavit kufrt, projít kontrolou, a čekat na svůj poslední let, Minneapolis - Salt Lake City, který trval další dvě hodiny.

Let Minneapolis - Salt Lake City

Celá cesta z domu až do Salt Lake City trvala v kuse 24 hodin. Byla jsem strašně unavená, protože jsem téměř nespala a taky mě čekal posun času (-8h), takže jsem celý den byla doprovázená světlem. Nakonec ale pohled z letadla na panorama Salt Lake City, jezera a okolních zasněžených hor stál za veškerou mou snahu a všechny strasti, které mě za celou tu dobu potkaly. No, posuďte sami...

První pohled na Salt Lake City byl dech beroucí